Rozdílné přístupy k CAM v Evropě

Jednotlivé evropské státy se v přístupu k CAM liší. První zemí, která systematicky začlenila CAM do svého systému zdravotní péče, je Švýcarsko. (179) Nekonvenční medicína je součástí federální ústavy Švýcarské konfederace od roku 2009, vybrané terapie byly dokonce zahrnuty do povinného zdravotního pojištění. (180) Tradičně velice progresivní je v tomto ohledu Velká Británie. Tuto péči zde mohou nabízet i osoby bez lékařského vzdělání, přitom některé terapie jsou regulovány státem, u některých je kvalita garantována prostřednictvím celostátních profesních organizací. I zde existují důležité organizace pro CAM, jako např. Institut for Complementary Medicine, který provádí výzkum CAM a poskytuje informace veřejnosti. (181)

Naopak v některých zemích bývalého východního bloku, včetně České republiky, je situace zcela jiná než ve „starých“ státech EU. Neexistují zde specializovaná oddělení v rámci veřejných institucí ani akademická pracoviště při univerzitách, téměř není prováděn výzkum, právní zakotvení je nedostatečné, neprobíhá veřejná diskuse, a pokud ano, je spíše emotivní než věcná, málokdy jsou diskutující strany dostatečně informovány o všech aspektech problému.

Metody CAM jsou ale i zde pacienty vyhledávány a využívány, ovšem pacienti nemají k dispozici spolehlivé informace o možnostech CAM a o kvalitních, seriózních poskytovatelích, a mohou se tak stát obětí skutečných podvodníků. Tato situace se z hlediska vývoje v Evropě i ve světě jeví jako zcela neuspokojivá, doslova neudržitelná.

Na tento problém upozornil i George Lewith, profesor zdravotnického výzkumu na univerzitě v Southamptonu v Anglii, ve svém článku Proč je třeba zkoumat využití komplementární medicíny (The Guardian 2012) (182).

Profesor Lewith upozorňuje na skutečnost, že přestože komplementární a alternativní medicínu využívá 100 miliónů evropských občanů, neexistuje zatím společný přístup k CAM v rámci EU. Přitom snahy vyvíjené v tomto směru podle něho narážejí na enormní rozdíly mezi jednotlivými státy EU v přístupu k CAM: Koordinovaný postup na úrovni EU vyžaduje především dostatek spolehlivých informací o situaci CAM ve všech členských státech EU. Ovšem v současné době jsou k dispozici kvalitní data především ze zemí západní a severní Evropy, naopak „nové“ členské státy v tomto ohledu zřetelně zaostávají:

„Spojené království disponuje jedním z nejvíce organizovaných přístupů k registraci a regulaci pro nelékařsky kvalifikované praktiky, kteří jsou poskytovateli většiny z těchto klinických intervencí. Ve zbývajících zemích EU, zejména pokud jde o Německo a Francii, jsou tyto léčebné metody téměř vždy součástí lékařské praxe, a to jak na komunitní úrovni, tak v nemocnicích.“ (183)

„Nedostatek kvalitního výzkumu, či dokonce jeho úplná absence v některých nových členských státech EU ve Východní Evropě, představuje hlavní problém. Většina našich informací pochází z Německa, Švýcarska, Spojeného království a Skandinávie. Je velmi obtížné poskytnout nebo uzákonit zdravotnické služby v takové různorodé populaci bez řádných informací.“ (184)

Na rozdílnou situaci v jednotlivých zemích EU upozornila i asociace EUROCAM v dokumentu CAM 2020 – Přínos CAM pro udržitelnou zdravotní péči v Evropě, a to v části týkající se rovného přístupu k poskytovaným službám v oblasti zdraví:

„Rozdílný regulační rámec pro oblast CAM napříč Evropskou unií dále k takovýmto nerovnostem přispívá, poněvadž pacienti mohou v některých členských státech volit mezi více léčebnými metodami, než populace jiných členských států.“ (189)

Praktickým důsledkům této situace se věnovala i část závěrečné zprávy projektu CAMbrella (WP2):

„Organizace a regulace zdravotní péče je v rámci Evropské unie národní zodpovědností. Neexistuje společný přístup k regulaci praxe CAM v Evropě. To má za následek značné rozdíly v regionální, národní, evropské a mezinárodní právní regulaci, což činí jakékoli srovnání praxe a poskytování CAM v každém ohledu téměř nemožné.“

„Pokud jde o právní předpisy CAM, 19 ze 39 zemí disponuje obecnou právní úpravou, z čehož jedenáct zemí má specifický zákon CAM a osm zemí má oddíl o CAM začleněn v jejich zdravotní legislativě (např. „zákon o zdravotní péči“ nebo „zákon o pracovnících ve zdravotnictví“). Kromě obecné legislativy CAM mají některé země předpisy o konkrétních léčbách CAM. Některé ze směrnic EU a další právní a neoficiální dokumenty nepřímo ovlivňují možný vztah pacientů, lékařů a výzkumných pracovníků vůči CAM v Evropě. Heterogenita právního statusu a evropských předpisů pro CAM vytváří následující překážky:

pro pacienty: jestliže pacient překročí státní hranice při vyhledávání léčby CAM, může narazit na podstatné rozdíly v odborné průpravě zdánlivě identických poskytovatelů CAM, kteří navíc mohou pracovat ve zcela odlišných systémech úhrad. Tato situace ovlivňuje práva, přístup a potenciální bezpečnost pacientů CAM a představuje výzvu pro jednotlivé státy a Evropu ke společnému přešetření nových práv pacientů dle směrnice o přeshraniční zdravotní péči 2011/24 / EU.

pro praktiky: jestliže praktik překročí státní hranice, v Evropě narazí na podstatnou rozdílnost CAM praktik. Zatímco profese CAM jsou v některých zemích přísně regulované, stejné profesní kategorie v jiných zemích regulaci zcela postrádají, což znamená, že je téměř nemožné vytvořit společnou profesionální půdu.

pro výzkumné pracovníky: jestliže výzkumník překročí státní hranice, zjistí, že praxe a praktikující nelze mezi státy porovnávat a jakoukoli pozorovací nebo experimentální studii lze tedy zobecnit pouze v rámci úzkého národního nebo kulturního kontextu.“ (186) (CAMbrella WP2, podrobněji viz str. 108)

Přehled usnesení EU vztahujících se k CAM dle závěrečné zprávy projektu CAMbrella (vybrané pasáže z III. části 2. pracovního balíčku) uvádíme na straně 173.